Perry the Teacher

Aneb proč (a jak) si říkat o zpětnou vazbu od žáků

Když všechno klapne – ale něco chybí

Představte si situaci. Připravíte laboratorní práci, na kterou jste náležitě pyšní. V mém případě to byla praktická ukázka leptání ocelových destiček pomocí chloridu železitého a elektrického proudu. Moderní, efektní, s jasným propojením na teorii elektrolýzy, oxidace, redukce – a jako třešnička na dortu: laserem vyřezané šablony, díky nimž si žáci mohli „vyleptat“ vlastní motiv. V mé hlavě to byla kombinace fyzikálně-chemické magie a výtvarné dílny.

Všechno klaplo. Destičky se povedly, děti pracovaly, vyplnily pracovní listy, nikdo nic nepodpálil. Odcházel jsem z hodiny s pocitem, že jsem překonal sám sebe a že mě nominují na učitele roku. Minimálně okresního.

A pak přišla realita.

Realita zpětné vazby

Zeptal jsem se několika studentů, jak se jim práce líbila. A oni řekli: „Jo, bylo to fajn.“ Jenže ten tón v hlase neodpovídal tomu „wau“, které jsem čekal. Někteří dodali, že vlastně moc nechápali, co se přesně dělo. Jiní, že to nebylo úplně náročné. A další, že by ocenili víc vysvětlení k samotnému chemickému procesu.

A teď co s tím?

Rozpor mezi učitelským nadšením a žákovskou zkušeností

V mojí hlavě všechno dávalo smysl. Měli jsme teorii, praxi, estetiku, bezpečnostní pokyny, i pracovní list! A přesto jsem při zpětném ohlédnutí zjistil, že jsem některé věci „dořekl jen v duchu“. Tedy, že jsem si myslel, že jsem něco vysvětlil – ale buď jsem to neřekl dostatečně nahlas, nebo to zaznělo jen v mojí hlavě. A to, jak známo, žáci ještě číst neumí.

Proč si vůbec říkat o zpětnou vazbu?

Upřímně – nebylo to úplně příjemné zjištění. Jako učitel chci přece, aby moje hodiny měly dopad. Jenže právě zpětná vazba od žáků, byť někdy nečekaná nebo mírně bolavá, je tím nejcennějším kompasem. Ne proto, abych jim plnil všechna přání, ale abych rozuměl tomu, jak moje výuka dopadá na druhé.

V tomhle případě mi zpětná vazba pomohla zrevidovat přípravu, zamyslet se nad tím, kde přesně „vysvětlování selhalo“ a co bych příště mohl udělat jinak. Nešlo o to, že by žáci byli negativní – šlo o to, že byli upřímní. A za to jim patří obrovský dík.

Tři jednoduché způsoby, jak zpětnou vazbu sbírat

Zpětná vazba neznamená, že rozdáte dotazník s dvaceti otázkami na Likertově škále (i když i to má své místo). Někdy úplně stačí:

jednoduché „Co bys změnil, kdybychom to dělali znovu?“ minireflexe na konci hodiny: „Jedna věc, která byla super, a jedna, která by šla zlepšit.“ krátký rozhovor během přestávky nebo po hodině – pokud se ptáte autenticky, žáci většinou odpoví.

Jsme v tom spolu

Z téhle zkušenosti si odnáším dvě věci. Zaprvé – že i když se snažím, občas to nestačí. A zadruhé – že to vůbec nevadí, pokud se umím zeptat a naslouchat. Nejsem dokonalý učitel. (A popravdě – ani nechci být. Byla by to nuda.) Ale chci být učitel, který se učí. A k tomu mi moji žáci pomáhají víc, než si možná uvědomují.

Takže příště? Ještě víc se ptát. Ještě víc vysvětlovat. A možná taky – trochu míň si v hlavě malovat ty nominace na učitele roku.

A co vy? Máte taky zkušenost, kdy jste si mysleli, že hodina byla skvělá – a pak jste zjistili, že žáci to viděli trochu jinak? Podělte se v komentářích – nebo mi napište, jak si o zpětnou vazbu říkáte vy. Učíme se přece navzájem.