Když jsme letos poprvé připravovali triády – setkání žáka, rodiče a třídního učitele – sáhli jsme po strukturovaném scénáři, který měl žákům i rodičům pomoci otevřít upřímný rozhovor o pokrocích, výzvách i cílech. Součástí přípravy byl i pracovní list, který si žáci vyplnili předem. Odpovídali na otázky typu: „Na co jsem v tomto pololetí pyšný?“, „Co mi dělalo největší potíže?“ nebo „Co bych si přál/a změnit ve svém přístupu?“.
Přiznávám, měl jsem obavy. Kolem sebe jsem slýchal spíš skeptické komentáře typu: „Tohle je jen další papírování navíc,“ nebo „Stejně to nic nezmění.“ A přestože jsem do toho šel s jistou dávkou pochybností, už po prvních několika triádách bylo jasné, že tahle forma má smysl – a to velmi konkrétní.
Už po pár rozhovorech bylo zřejmé, že právě tento prostor dává smysl tam, kde běžná komunikace často selhává. Měl jsem možnost mluvit s žáky otevřeně – o věcech, které se daří, i o těch, které je tíží. A oni měli prostor mluvit sami za sebe, bez obav z hodnocení nebo „špatné známky“. Často jsme se dotkli i studijního nasazení nebo prospěchu, ale nebyla to frontální kritika – spíš upřímná zpětná vazba. Bez obalu, ale bezpečně.
Co mě upřímně překvapilo nejvíc? Jak přísně se žáci hodnotí sami. Mnozí z nich se vnímali podstatně hůř, než odpovídá realitě. Když jsem na základě dat a vlastního pozorování ukazoval, co se jim skutečně daří, někdy nevěřili. Ukazuje se, že mladí lidé v šestnácti letech často prožívají období, kdy mají obrovská očekávání – a ještě nejsou vybaveni tím, aby je dokázali realisticky porovnat s tím, co zvládají.
Dalším tématem, které se vynořovalo, byla otázka budoucnosti. A tady upřímně nevím, jak dál. Spousta žáků ve věku 16 let nemá tušení, co by chtěla v životě dělat. A to je normální. Jenže tlak okolí (a někdy i školního systému) je přiměje mít pocit, že už by to přece měli vědět. Na triádách jsme toto téma otevřeli jemně, bez stresu – a i díky tomu vznikly rozhovory, které by jinak ve škole prostě nenastaly.
Shrnutí?
Triády nejsou zbytečný koncept. Nejsou ani formální povinnost navíc. Pokud jsou dobře vedené a žák se na ně připraví, mohou být nečekaně silným momentem důvěry, reflexe a opravdového posunu. A pokud mají i rodiče odvahu naslouchat a ne jen hodnotit, může se z nich stát nástroj, který ve škole opravdu chyběl.
Perry the Teacher 
Napsat komentář