Každý z nás to zažil, minimálně jako začínající učitelé (což byl můj případ), kteří jsou vhozeni do procesu bez větších zkušeností. Vstoupíte do třídy – a místo očekávané spolupráce vás čeká ignorace, mručení, posměch nebo úplné odpojení. Někteří žáci vás očividně nerespektují a svým pohledem přímo vyzzývají na souboj. A vás to buď rozčílí, nebo zraní. Často obojí.
Setkávám se s tím i u kolegů a kolegyň: „Oni jsou dneska prostě úplně drzí. Dělají si, co chtějí. Jsou nevychovaní. To kdybych v jejich věku udělal(a) já. Kdyby měli trochu úcty…“ Jenže tady to často začíná být záludné. Může se totiž snadno stát, že místo hledání cest, začneme hledat vinu – a to jen na straně žáků. A upřímně, jako žáci jsme se tak chovali někdy všichni (Kdo říká, že ne, ten to dělá dodnes. xD)
Ale co když je to jinak? Respekt nemůžete vyžadovat, ten si musíte zasloužit (a ve školství to občas musíte vzít to složitější cestou).
Bludný kruh ztráty respektu
- Učitel čeká automatický respekt z pozice autority.
- Žáci testují hranice (což je mimochodem úplně normální vývojový jev).
- Učitel reaguje buď pasivně (ustupuje), nebo přepjatě (trestá bez smyslu).
- Žáci cítí slabost nebo křivdu → respekt mizí → chování se zhoršuje.
- Učitel to vnímá jako osobní útok → ještě více se stáhne nebo přitvrdí.
- A už jsme v pasti. Všichni.
Respekt se nezískává titulem. Buduje se důsledností, vztahem a strukturou.
Nejde o to, být extrovertní bavič. Ani diktátor. Ale jsou určité principy, které fungují skoro vždy:
- Spolupráce na pravidlech – tam, kde je to možné, dáváme žákům možnost podílet se na tvorbě pravidel hodiny. Například otázkou: „Co podle vás potřebujeme, aby tahle třída dobře fungovala?“ Když se žáci na pravidlech podílí, spíše je přijmou jako smysluplná, ne vnucená. Pravidla ale musí být stanovena obousměrně, když se k nim zaváží obě strany funguje to o dost lépe.
- Vztah před výkonem – každé „jak se máš?“, úsměv u dveří nebo uznání typu „tohle jsi řekl/a fakt dobře“ buduje most. Bez mostu není kudy poslat výklad.
- Rituály a struktury – začínáme stejně, končíme stejně. Vstupní aktivita, čas na otázky, jasná pravidla pohybu po třídě. Čím méně nejasností, tím méně zkoušení hranic.
- „Strong Voice“ a neverbální jistota – postavím se pevně, ticho vyžaduji gestem, ne zvyšováním hlasu. Oční kontakt, krátké věty, čekání na klid – to vše vyzařuje jistotu.
- Sebereflexe – není slabost říct „tohle jsem dnes úplně nezvládl/a, zítra to uděláme jinak“. Právě naopak – tím ukazujeme, že jsme pevní i ve slabosti.
Co poradit kolegům, kteří tohle zažívají?
Měl jsem sám třídu, kde žáci testovali začínajícího učitele, kam až mohou zajít. Stejné mocenské vyžadování, vyhrožování testy a zkoušením nikdy nepomohlo. Až když jsem spolkl to hořké uvědomění, že chyba je i ve mně, začal jsem se ptát žáků přímo: Co vám na mně vadí? Proč máte potřebu překračovat hranice? Co vám v hodinách chybí? Byly to niterné otázky – a odpovědi přišly. Syrové, nepříjemné. Byl to šok. Ledová sprcha.
A po ní všechny fáze klasického odporu: popření, hněv, smlouvání, smutek a nakonec přijetí. Ale díky tomu se něco zlomilo – ve mně i v nich. Začali jsme si postupně více důvěřovat, třída přestala být bojištěm. Byla to jedna z největších lekcí mé učitelské kariéry – a dnes s těmi samými žáky máme stále přátelský vztah a s několika z nich jsme zůstali v kontaktu i po maturitě. Dnes se na ně mohu obrátit jako na přátele i odborníky ve svých oborech – a s vděčností si uvědomuji, že právě oni mě tehdy naučili jednu z nejtěžších, ale nejcennějších učitelských lekcí.
To je těžká situace. Obzvlášť když vnímáte, že místo práce na sobě hledá chyby jen v žácích. Někdy může pomoci jemná nabídka sdílení:
„Víš co, měl jsem podobnou třídu. Můžeme se podívat, co u mě zafungovalo?“
Nebo třeba doporučit inspirativní text nebo techniku Douga Lemova („Strong Voice“, „Warm/Strict“ atd.).
Ale někdy to nepůjde hned. Ani vůbec. Přesto má smysl zůstat člověkem, který respekt nevyžaduje, ale přirozeně si ho získává – a pomáhá ostatním v tom samém.
Závěrem
Respekt není dar. Je to výsledek důvěry, důslednosti a ochoty učit se i z vlastních chyb.
A i když chyba často je i na straně žáků, my učitelé máme větší šanci ten vztah změnit. Každou hodinou. Každým pohledem. Každou reakcí.
👉 Pokud jsi někdy podobnou situaci zažil/a, zkus se k ní vrátit – co fungovalo? Co bys dnes udělal/a jinak? A pokud máš ve sborovně někoho, kdo s tím právě zápasí, možná právě ty můžeš být ten, kdo mu nabídne jiný pohled. Sdílení zkušeností je jeden z nejmocnějších nástrojů profesního růstu.
Perry the Teacher 
Napsat komentář